Lilie a Bílá růže - Valčík s Bolestí

„Takže Harry,“ začal Draco, protože mu jejich nezávazné tlachání začínalo připadat nudné i přesto, že v sobě měl několik máslových ležáků a jednu ohnivou whisky. „Jak určitě víš, čarodějové na sázky nezapomínají. A jelikož s tím Ginny souhlasí a půjde do toho dobrovolně, můžu dodržet svůj slib. Na jednu noc je jen tvá. Záleží na tobě, co a kde s ní budeš dělat a kdo všechno u toho bude. Osobně bych navrhoval už tuto sobotu – hrátky mi začínají chybět a popravdě, nějak jsem zatím nenašel sílu pokračovat v Bradavicích ve dvou. Jako bychom k sobě prostě… tak nějak všichni patřili.“ Harry kývnul a vrhnul na Ginny pohled znatelně delší a smyslnější, než by se za normálních okolností považovalo za slušné.
„Skvělé. Takhle sobota se nám hodí. S Ginny si pohraju rád, ale vás dva chci u toho. Máš totiž pravdu – ve čtyřech je to mnohem lepší. A… když už jsme u toho, i když jsme se dohodnuli, že o té noci mluvit nebudeme, jedna věc mi vrtá hlavou. Viděli jste od té doby někdo Kvítku?“ Všichni přítomní ale zavrtěli hlavami. Po Kvítce jako by se docela slehla zem. Žádná Kamila MacTeese navíc v Havraspáru nestudovala – to si Draco ověřil už dávno - ale Kvítka mohla zcela záměrně uvést smyšlené jméno a prostě se jim důsledně vyhýbat.
Sobota se nakonec ukázala jako správná volba. Deštivé, pošmourné počasí přímo svádělo k tomu, aby člověk ani nevystrčil nos z hradu, a tak čtveřice přátel skončila tentokrát ve sklepení už krátce po obědě. Nesli si s sebou tašky plné výbavy a „hraček.“ Ginny už nemusela nosit výbavu od Draca, takže si svou „výhru“ pro dnešek vystrojil Harry. Dlužno podotknout, že si na tom dal opravdu záležet – Giny dnes vypadala opravdu skvěle.
Sněhobílá pouta na nohou i rukou, stejně zářivý obojek na krku, to vše doplněné chladně se lesknoucím stříbrem a nádherným přívěskem. Na stříbrném oku obojku visel nádherný, temně zelený vltavín opletený spirálou ze surového stříbra. Její rozpuštěné rusé vlasy, světlá, mléčně bílá pokožka místy zkropená pihami – a na podbřišku ostře kontrastující s propracovanými konturami dvou propletených květin. Když se sebe po příchodu do mučírny shodila poloprůsvitnou řízu, neměla na sobě krom výše zmíněného vůbec nic, což přítomnost pout mnohonásobně zvýrazňovalo. Všichni přítomní měli podivný pocit, že je dnes něco jinak. Jakoby dodnes vše, co dělali, byly jen pokusy a hrátky, pouhý nácvik na premiéru, která se měla odehrát tuto noc. Kluci dnes vůbec nevypadali jako kluci. Stáli tu dva dospělí muži. Harry během podzimu zesílil, jeho ještě nedávno vytáhlé a spíše pohublé tělo mělo teď spíše atletické rysy. Draco sice zůstal štíhlý a jeho bělostná kůže pořád budila dojem jakési aristokratické neduživosti, ale cosi v jeho postoji a výrazu tváře ho činilo na pohled ještě dospělejším, než Harryho. Tmavé kožené kalhoty a saténové košile na nich dokonale seděly; přitom by nejspíš ještě nedávno působily dost nepatřičným dojmem. Harryho košile byla prošívaná purpurovými nitěmi a měla temně rudé knoflíky, jakoby na ní ulpěly kapky právě prolité krve. V Dracově oblečení ze zase s černou spájela snově namodralá pařížská čerň a temná akvamarínová modř, připomínající hlubiny oceánu. Nikdo z nich si nebyl jistý tím, kdy přesně a jak se ta proměna odehrála, ale dnes v noci všichni cítili, že prostě JE tady. Harry pohlédnul na Ginny, a ta, aniž by musel cokoliv říkat, před ním poslušně pokleknula. Jeho oči dnes měly nezvyklý nádech, jindy pronikavá zeleň jakoby dnes zrcadlila vltavín, kterým ji ozdobil a trochu potemněla. Ginny raději sklopila zrak, zaplavil jí totiž pocit, že se v těch zelenavých hlubinách mohla utopit. Hermionu při pohledu na ni úplně zaplavila atmosféra tohoto okamžiku a srazila jí jako divoký příboj Atlantiku. Ještě, než jí hlavou proběhla první myšlenka, klečela náhle na kolenou a srdce jí tlouklo jako o závod, její dech jakoby ztěžknul samotnou tíhou toho pocitu. Harry zašeptal Accio rákoska, a do jeho ruky vklouzla na loket a půl dlouhá rákoska, jejíž medově zlatá barva byla jediným jemným prvkem její existence. Přestože byla na průřezu kulatá, tak Harry ucítil její chladnou, řezavou auru, kterou bývají obklopené spíše staré soubojové meče či perfektně nabroušené břitvy. Tenhle kus teaku jakoby měl svou vlastní osobnost, která teď s lehkostí peříčka a sobě vlastní samozřejmostí splynula s Harryho myslí. Ginny zamrazilo v zátylku. Snažila se dýchat zvolna, ale její srdce bušilo v její hrudi jakoby právě vběhla do cílové rovinky maratónu, takže byla ráda, že vůbec popadala dech. Harry jí rákoskou lehce pohladil po zadečku. Ginny s sebou škubnula. Necítila ještě bolest, ale idea bolesti, štiplavá předzvěst toho, co mělo přijít, tu už byla. Dokonale vyhlazený povrh rákosky jakoby si povídal s její kůží; jakoby jí ta věc syrovým sykavým šepotem vyhrožovala a ponurým hlasem s cynickým podtónem vyprávěla o tom, co mělo přijít. Harry se na tenhle okamžik připravoval dlouho, věděl, co přijde a přestože to mělo být poprvé, právě teď si byl jist tím, že to vyjde. Začal mluvit a jeho slova zněla klenbou s tichou, dutou ozvěnou; jakoby se spojil se silou každého pána, který svou otrokyni, děvku či na milost mu vydanou milenku provedl tímto rituálem.
„Nyní tě zavedu do říše pravdy. Budeš nahlas počítat každou ránu. Nepohneš se. Nebudou ti bránit pouta či řetězy; to, co tě o teď drží na místě je tvá mysl, která je mi stejně jako tvé tělo vydaná na milost, a která bez mého svolení nepohne žádnou částí tvého těla ani o píď. Rozumíš?“
Ginny dopředu nevěděla nic o tom, co mělo přijít, ale ať to bylo cokoliv, naplňovalo to celé sklepení svou silou, svou všudypřítomnou a neodvratnou existencí. Odpovědi jakoby nacházela jakousi podivnou intuicí, spíše v hlubinách svého těla, nežli své mysli.
„Rozumím, pane. Jsem připravena s Tvou pomocí projít branou do říše pravdy.“
„Ve chvíli, kdy dopadne první rána, přestane existovat tvé já. Ta rána rozbije tvé ego a každá další mu zabrání v návratu, dokud se úplně nerozpustí. Až do chvíle, kdy ti dovolím vstát, přestaneš být tím, kým jsi. Jsi připravená?“
„Jsem připravená odevzdat ti své já, pane. Jsem připravena vydat se ti na milost a nahlédnout do říše za-já.“
„Staniž se.“
Pochodně, ozařující sklepení se zamihotaly. Draco stál tři kroky za Harrym s tasenou hůlkou; to, co tady právě probíhalo připravovali společně a on byl připraven stát tu jako záloha pomoc, v případě, že by se situace jakkoliv vymknula kontrole. V tuhle chvíli ale cítil sílu proudit takovou silou, že čechrala jeho vlasy jako vítr a drtila ho ve snaze přinutit ho pokleknout. On však věděl, že se jeho role dnes večer nemá odehrát na kolenou. Byl také pánem, a přesně ve chvíli, kdy ho ten hurikán vůle málem porazil, probudil v sobě prvotní zvíře. Generace mužů před tím, mocní čarodějové, udatní bojovníci, neohrožení lovci s kyji z dob ještě předtím, než se začaly počítat roky; to vše, co nyní práchnivělo hluboko v zemi se teď probudilo, vytrysknulo jako gejzír a smísilo se s jeho krví. Lví hlas, který nikdo kromě něj neslyšel, zaburácel jeho nitrem. Najednou byl pánem této bouře a synem plamenů, které zaplanuly v Harryho temně zelených očích, připravené sežehnout cokoliv, co by se jim postavilo.
Dopadla první rána. Výprask Ginny většinou naplňoval pocitem jakoby zhutněné existence, pocitem silného, intenzivního prožívání přítomnosti. Tahle bolest ale překročila meze všeho, co doposud poznala. Vytrhla jí z reality jako třepotající se figurku z rozedraného papíru a odnesla kamsi daleko. Slyšela sama sebe říkat jedna, ale ten hlas zněl z nepředstavitelné dálky. Palčivá bolest, zahryznutá do jejího zadku, jí odtrhla od všeho dosud poznaného a zároveň se stala jejím jediným pojítkem s existencí.
Dva.
Nesnesitelná, vše prostupující bolest zaplavila její oči slzami. Ginny jakoby unášel černý vír, v jehož středu tančila s ohromným démonem, kterého nelze popsat slovy. Kdo nikdy na vlastní kůži a naplno netančil valčík s Bolestí, tomu žádná slova v kterémkoliv existujícím lidském jazyce nemohou ani přiblížit, jaké to je objímat tuhle zrůdu a nechat se jí vést karmínovou bouří v rytmu tance života a smrti.
Tři.
Tanec ustal, protože nebylo s kým tančit. Čirá neexistence, která ještě před několika vteřinami byla lidskou bytostí, naplnila celý vesmír. Čas, prostor, to vše byla náhle jen lidská slova, která ztratila jakýkoliv smysl a význam. Démon bolesti dál řádil v hlubinách, ale sféry, do kterých mohl dosáhnout svými pařáty, byly už v pomyslné hlubině, daleko, daleko od místa kde se rozplynula droboučká zrzka a nedávno ještě dítě, Ginny Weasleyová. Nicota.
Čtyři.
Výbuch. Pochopení. Veškerá moudrost světa je zbytečná; nadbytečná. Nelze se naučit a pochopit všechno. Nelze dosáhnout skutečného poznání čehokoliv jinak, než skrze nic. Okamžik prozření. Vesmír se obrátil naruby. Nic se stalo vším. Vše se stalo jedním. Ginny těch několik setin vteřiny vychutnávala celá století.
Pět.
A pak té jednotě pohlédla do tváře. To, k čemu se mudlové modlí, staví Tomu chrámy, malují obrazy a dělají ty největší šílenosti, aby se Tomu alespoň trochu přiblížili, měla nyní přímo před sebou. Bylo to jako dívat se člověku do očí a vidět jeho duši, ale Bezejmenná Jednota nemá oči. Není omezena existencí, časem ani prostorem, protože existence, prostor i čas jsou její výtvory. Nebyla před časem, stojí mimo čas a dívá se na něj tak, jako zkušený malíř na zdařilý obraz, který právě namaloval.
Šest.
Věděla, že teď může poznat cokoliv; najít jakoukoliv odpověď, ale spolu s tímto vědomím přišlo uvědomění si toho, že i malá část toho vědění by byla pro její mysl neúnosným břemenem. I mnohé vážené proroky pouhé střípky toho, čeho teď mohla nabírat plnými hrstmi, zničilo a uvrhlo do temnoty šílenství. Tyhle střepy dokázaly z člověka ořezat samotnou jeho podstatu, lidství. Filosofické otázky mají v lidské mysli zůstat otázkami bez definitivních odpovědí, má-li ta mysl skutečně zůstat lidskou. Na vědomí jí nakonec připlula otázka, kterou se zabývala mnohokrát během posledních dní, a pevně věřila, že odpověď na ní nepatří mezi ty, které by ji mohly zničit.
„Copak je Kvítko vlastně zač?“
Sedm.
Harry sklopil rákosku a pláčem se otřásající Ginny se svalila na zem. Harry k ní pokleknul a starostlivě jí pohladil po vlasech. Draco, i s celým tím pocitem síly a bezbřehé moci, se třásl jako by stál nahý na mraze. A necítil se o moc lépe. Harryho na malý okamžik zaplavil pocit lítosti a viny, když se jeho pohled střetnul s jejím. Tmavě vltavínová jiskra jakoby se teď přestěhovala do modři jejích očí.
„Děkuji, Harry.“
Harry s úlevou vydechnul, postavil se a dovolil jí vstát. Od prvního úderu neuplynula ani minuta, přesto si všichni přítomní připadali o mnoho let starší. A Ginny si připadala jako jiná bytost. Na velice dlouhý čas jim došla slova. Strávit to, co se tu právě odehrálo, rozhodně nebylo otázkou několika okamžiků.